Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvod do občanského práva

Úvod do občanského práva

Občanské právo je významným odvětvím našeho právního řádu, protože upravuje právní vztahy, které se uskutečňují v našem každodenním životě a to tak, že si mnohdy ani neuvědomujeme, že tomu tak je. Například, když si kupujeme v obchodě kalhoty, uzavíráme s provozovatelem odchodu nepsanou tj. ústní kupní smlouvu, která je upravena právě v normách občanského práva. O její existenci se dozvídáme například až v momentě, kdy dojde k nějakému problému (například reklamace).

Nejdůležitějším předpisem občanského práva je občanský zákoník. Ten je označován jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a jedná se o velmi rozsáhlý předpis, který byl v minulosti mnohokrát měněn (novelizován). Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy osob, majetkové vztahy mezi osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob. Kromě občanského zákoníku tvoří občanské právo ještě celá řada méně rozsáhlých předpisů, které se zpravidla zaměřují na některou jeho výseč (např. nájem nebytových prostor).

Občanský zákoník je podpůrnou (subsidiární) normou k obchodnímu zákoníku – to znamená, že pokud obchodní zákoník neobsahuje určitou úpravu, použije se občanský zákoník. Je subsidiárním předpisem i k zákoníku práce a zákonu o rodině.

V první části upravuje občanský zákoník některé obecné pojmy, které jsou mnohdy závazné i pro jiná právní odvětví a dále tu je upravena tzv. ochrana osobnosti. O jednotlivých částech je pojednáno dále.

 

Ochrana občanskoprávních vztahů

Dobré mravy

V občanském zákoníku v § 3 zákona č. 40/1964 Sb. se uvádí, že výkon práv a povinností nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tímto ustanovením je obecně poskytována ochrana výkonu nejrůznějších práv (např. právu vlastnickému, právu na ochranu osobnosti, právům závazkovým atd.) a zároveň jsou zde stanoveny i určité limity výkonu těchto práv.

Za prvé, výkon práv nesmí zasahovat do práv jiných – například pokud jsem vlastníkem pozemku, můžu na něm pořádat zahradní párty, ale nesmím tím zasahovat do práv svého souseda, kterému může vadit hluk v pozdních nočních hodinách (tato povinnost vlastníka je dále upravena konkrétně i v ustanovení občanského zákoníku o právu vlastnickém).

Za druhé, výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V občanském zákoníku ani v žádném jiném právním předpise není pojem dobré mravy definován. Soudy jej definují jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Zda se výkon určitého práva příčí dobrým mravům, se vždy posuzuje s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu. S odvoláním na zásadu dobrých mravů obsaženou v citovaném § 3 může soud vázat povinnost bývalého nájemce (případně i osoby, která nebyla nájemcem) vyklidit byt na zajištění náhradního bytu, a to i v případech, kdy tak výslovně nestanoví úprava obsažená v občanském zákoníku ohledně bytových náhrad při skončení nájmu bytu. To znamená, že pronajímatel a vlastník bytu je omezen ve výkonu svého práva vyklidit neoprávněně obývaný byt a musí nejdříve zajistit bývalému nájemci (případně i osobě, která nebyla nájemcem) bytovou náhradu např. tedy i náhradní byt.

Pojem dobré mravy se dále objevuje v ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb.. Pokud výkon práva spočívá v nějakém právním úkonu (např. výpověď, uzavření smlouvy), pak má rozpor tohoto úkonu s dobrými mravy za následek jeho neplatnost. Neplatná pro rozpor s dobrými mravy může být např. výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného, kdy nájemci vznikl dluh výlučně z objektivních důvodů tíživé sociální situace (např. přišel o zaměstnání) a dluh zpětně doplatil. V rozporu s dobrými mravy může být např. také ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce, kdy výše smluvní pokuty je nepřiměřená k výši dlužné částky.

Ochrana poskytnutá orgánem státní správy

Ustanovení § 5 zákona č. 40/1964 Sb. poskytuje ochranu před zřejmým zásahem do pokojného stavu. Ochranu podle tohoto ustanovení ovšem neposkytují soudy, ale orgány státní správy, kterými jsou obecní nebo obvodní úřady pověřené výkonem státní správy. Tyto orgány rozhodují o věci podle správního řádu na návrh účastníka.

Co je přesně pokojným stavem nelze přesně definovat, je to určitý stav, který byl fakticky vytvořen, a který trval určitou blíže nespecifickou dobu. Tento stav dokonce nemusel být ani nutně „po právu“ (nejde o spor ohledně právní stránky, ale ohledně faktického stavu – tedy, toho, co existovalo ve skutečnosti). Orgány státní správy podle ustanovení § 5 neřeší, zda došlo či nedošlo k protiprávnímu zásahu či nikoliv, pouze zajišťují rychlou ochranu pokojnému stavu a mohou zasahování druhému účastníkovi zakázat anebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav.

Příklad: Pokud by manžel po rozvodu vyměnil zámek od bytu a bránil by tak manželce ve vstupu, dopustil by se tímto zásahu do pokojného stavu. Předpokladem ovšem je, že manželka v bytě normálně žila a manžel tím, že jí zabránil ve vstupu do jejího obydlí, zasáhl do fakticky existujícího stavu. Manželka se může domáhat, aby orgán státní správy rozhodl, že jí musí manžel umožnit vstup do bytu a jeho užívání. Orgány státní správy by v takovémto případě vůbec neřešily, zda rozvedená manželka má nebo nemá oprávnění v tomto bytě nadále přebývat, pouze by zkoumaly, zda tam žila předtím. Stejný postup by měl platit i pro případ, že majitel bytu vymění zámek od bytu a brání nájemci ke vstupu s tím, že údajně nájemní vztah již skončil.

Důvodem této úpravy je možnost účastníka domáhat se rychlé pomoci bez složitého právního posuzování sporu. Souběžně anebo následně je samozřejmě možné obrátit se na soud, který spor vyřeší po právní stránce. Soud přitom vůbec není vázán zjištěním orgánů státní správy (může dojít i k závěru, že manželka ve výše uvedeném příkladě v bytě skutečně nemá co dělat).

V praxi však tento institut není příliš využíván a je třeba říci, že ani orgány státní správy nemají tedy zkušenost a vůli efektivně pokojný stav bránit a mají tendenci hodnotit i právní stránku (např. nechají se přesvědčit od pronajímatele, že nájemní vztah skončil na základě neúplných dokumentů apod.) a návrh účastníka, do jehož pokojného stavu bylo zasaženo, zamítnou.

 

Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti je upravena zejména v § 11 zákona č. 40/1964 Sb.. Už samotný název napovídá, že předmětem ochrany jsou určitá nemajetková práva, a to taková, která souvisí s lidskou osobností. Proto tato práva nazýváme jako osobní neboli osobnostní. Osobnostní práva se obecně dělí na všeobecná osobnostní práva a zvláštní osobnostní práva.

Všeobecná osobnostní práva Všeobecná osobnostní práva náležejí každé fyzické osobě už od narození. Neexistuje ovšem vyčerpávající výčet těchto práv, proto se v následujícím výkladu zaměříme jen na ta nejčastěji zmiňovaná. Osobnostní práva jsou nezcizitelná, nepromlčitelná, nezadatelná a nezrušitelná. To znamená, že fyzické osobě nemůžou být žádným způsobem odejmuty (můžou být ovšem v některých případech – např. se svolením dotčené osoby, určitým způsobem omezeny).

Osobnostní práva tak zahrnují například právo na tělesnou integritu (život, zdraví, tělo), osobní svobodu, čest, důstojnost a dobrou pověst, jméno a příjmení. Za jakých podmínek je možné omezit tato osobnostní práva je stanoveno v § 12 zákona č. 40/1964 Sb.. Za prvé, je to možné na základě svolení fyzické osoby (například když dá souhlas k použití fotografického portrétu pro vydání knihy). Dále je to možné na základě tzv. bezúplatných zákonných licencí, kam patří licence úřední, vědecká, umělecká a zpravodajská. Na základě těchto licencí je tak možné například použití podobizen k provedení důkazu před soudem (licence úřední), nebo použití obrazového či zvukového materiálu v televizním či rozhlasovém vysílání (licence zpravodajská).

Ke všeobecnému osobnostnímu právu se vztahují také další zákony, které většinou ukládají nějaké povinnosti subjektům, které mají oprávnění využívat tyto zákonné licence. Jedná se tak například o tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Tyto dva zákony upravují dva specifické prostředky ochrany osobnosti, a to právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení.

Právo na odpověď může využít osoba, o níž bylo například v novinách uveřejněno sdělení, které se dotýká její cti, soukromí či důstojnosti. Toto sdělení ovšem musí vyznívat jako konstatování faktu, nemůže se jednat jen o mínění, názor či úsudek autora.

Právo na dodatečné sdělení může uplatňovat fyzická osoba, o níž bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení například o zahájení trestního řízení, avšak toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím. V tom případě může fyzická osoba požadovat uveřejnění informace o konečném výsledku řízení.

K právu na ochranu osobnosti se v neposlední řadě vztahuje zákon o ochraně osobních údajů. Tento zákon se vztahuje na státní orgány, právnické i fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje, a upravuje nakládání s těmito údaji.

V zákoníku práce také nalezneme určitá ustanovení týkající se ochrany osobních práv zaměstnance. Jsou to například ustanovení týkající se práva zaměstnance nahlížet do svého osobního spisu nebo právo domáhat se u soudu opravy pracovního posudku, pokud s ním zaměstnanec nesouhlasí.

Trestní zákon upravuje v souvislosti s ochranou osobnostních práv trestný čin pomluvy (za ten se však u nás v zásadě neodsuzuje) a zákon o přestupcích se ochrany osobnostních práv dotýká v ustanovení o přestupcích proti občanskému soužití.

Trestní řád v některých ohledech omezuje ochranu osobnosti, např. ukládá orgánům činným v trestním řízení informovat o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům, pokud tím neohrožují objasnění důležitých skutečností nebo zásadu presumpce neviny.

Ochrana všeobecných osobnostních práv Ochranu osobnostním právům poskytují zejména soudy (jen za výjimečných okolností je možné užít svépomoc či žádat ochranu po orgánu státní správy). O těchto žalobách rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Žaloby ve věcech ochrany osobnosti musejí být formulovány konkrétně, zejména musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žalobce se přitom může domáhat například i pouhého vyslovení nepravdivosti výroků, jimiž bylo zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti).

Ve věcech týkajících se ochrany osobnosti je u soudu možné domáhat se:

- upuštění od neoprávněného zásahu (tzv. negatorní žaloba) – předpokladem je, že tento neoprávněný zásah stále trvá

- odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovací žaloba) – žalobce se tak může např. domáhat zničení neoprávněně pořízené fotografie, kterou žalobce použil v reklamě

- morální zadostiučinění (tzv. satisfakční žaloba) – jedná se například o omluvu

Pokud by vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu nebylo morální zadostiučinění dostatečné, je možné u soudu žádat peněžitou satisfakci. Tato peněžitá satisfakce se poskytuje jako náhrada nemajetkové újmy (porušením práva na ochranu osobnosti nedochází k zásahům do majetku, ale do osobnosti člověka), a proto musí jít o tak významný zásah do osobnostních práv, který objektivně způsobuje značnou újmu. Zda došlo k takové újmě, posuzuje soud vzhledem ke konkrétním okolnostem, a v tomto ohledu již existuje bohatá judikatura. I z toho důvodu se doporučuje při zvažování podání žaloby na ochranu osobnosti konzultace s právníkem/advokátem.

Zvláštní osobnostní práva Zvláštní osobnostní práva neboli práva duševního vlastnictví nejsou spjata s každou fyzickou osobou. Vznikají totiž až na základě výsledku nějaké tvůrčí duševní činnosti. Náležejí tak například autorům, výkonným umělcům či vynálezcům.

 

Zastoupení

Následně upravuje občanský zákoník v této (první) části (od §22 zákona č. 40/1964 Sb.) problematiku zastoupení. Zastoupení znamená, že za určitou fyzickou nebo právnickou osobu může oprávněně jednat někdo jiný. Úprava zastoupení v občanském zákoníku platí až na výjimky i v jiných právních odvětvích. Zastoupení rozlišujeme na zákonné – vzniká na základě zákona anebo z rozhodnutí soudu - a na zastoupení smluvní – vzniká na základě dohody dvou stran.

Zákonné zastoupení (zastoupení ze zákona a z rozhodnutí soudu) je založeno tam, kde nejsou fyzické osoby schopné jednat sami za sebe (děti, osoby stižené duševní chorobou, osoby, jejichž pobyt není znám). Zákon o rodině, na který občanský zákoník odkazuje, říká, že nezletilé zastupují jejich rodiče případně jiné osoby (poručník, opatrovník, osvojitel, případně osoba pečující o nezletilého na základě rozsudku, přiznává-li jí toto právo rozsudek).

Za osoby, jejichž způsobilost k právnímu jednání byla omezena, jedná opatrovník, kterého určí soud. Každý může dát soudu podnět ke změně opatrovníka (například v případě pochybností o řádném jednání opatrovníka a o jeho vztahu k zastupovanému) – soud má možnost opatrovníka změnit a řízení zahajuje i bez návrhu. Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Za týchž podmínek může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.

Jestliže zákonní zástupci (tedy i opatrovníci) jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.

Smluvní zastoupení vzniká tak, že se s někým dohodneme, že nás v určité věci zastoupí. Dohoda o zastoupení resp. o plné moci může být písemná i ústní. Zástupcem (zmocněncem) pak může být kdokoliv, kdo má způsobilost k právním úkonům a jehož zájmy nejsou se zájmy zastupovaného v rozporu. Může to tedy být téměř kdokoliv. Zastupovaný (zmocnitel) obvykle vystaví písemně zástupci takzvanou plnou moc. Tato plná moc slouží k tomu, aby třetí subjekty věděly, že se zastupovaný se zástupcem na zastoupení dohodl. Není pravda, že bez písemné plné moci zastoupení neexistuje, ale zákon může stanovit, v jakých případech je písemná forma vyžadována. Plnou moc (jak písemnou tak ústní) lze kdykoliv odvolat a tohoto práva se nemůže zastoupený platně vzdát.

Zastoupit se můžeme nechat i specialistou, např. advokátem, k čemuž dochází většinou v různých řízeních před soudy či jinými orgány statní správy. Zastupování v těchto řízeních pak upravují procesní předpisy týkající se jednotlivých řízení, ale vztahuje se na ně i občanský zákoník, pokud jde o vztah zastupovaného a zástupce. Nejčastěji dochází k zastupování v soudním řízení, ale třeba i v řízení před správním orgánem. Zastoupení obviněného v trestním řízení se říká obhajoba a může ji vykonávat pouze advokát. V některých případech tzv. povinného zastoupení dokonce musí být advokát určen. V občanském soudním řízení (tj. v řízení ve věcech majetkových, rodinných, pracovněprávních – viz samostatná kapitola 4) se můžeme nechat zastoupit i tzv. obecným zmocněncem. Obecným zmocněncem se může nechat zastoupit i poškozený v trestním řízení. Tím může být opět téměř kdokoliv, resp. osoba zletilá a bezúhonná. I v jiných řízeních než trestním je stanovena povinnost se nechat zatupovat. Jedná se například o složitější řízení o tzv. mimořádných opravných prostředcích v občanském procesu nebo o řízení před Ústavním soudem ČR.

 

Právní úkony

Je třeba zmínit úpravu první části týkající se právních úkonů (od § 34 zákona č. 40/1964 Sb.). Právní úkon je náš projev vůle tedy naše jednání a někdy i opomenutí (tedy nejednání), které má mít za následek nový právní vztah, tedy vznik, změnu či zánik práv a povinností. Typicky je to například projev vůle uzavřít nějakou smlouvu/dohodu.

Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Není pravdou, že mlčení automaticky znamená souhlas, ale někdy i opomenutí je právním úkonem, a to například vědomé opomenutí lhůty. Právní úkon tedy nemusí být výslovný, ale musí z něj být však zřejmé, co má znamenat, co je naší vůlí - lze jej tedy učinit i kývnutím hlavy nebo nastoupením do prostředku městské hromadné dopravy.

Vždy pečlivě přečtěte jakoukoliv listinu, kterou podepisujete! Při uzavíráním ústních dohod (smluv) je vhodné mít s sebou svědka, pokud možno nezávislého (alespoň souseda nebo kolegu z práce nikoliv blízkého příbuzného).

Neplatnost právních úkonů

Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (tj. tato osoba nemusí být ještě zbavena způsobilosti k právním úkonům).

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (viz výše v bodě 3.2.1).

Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Této neplatnosti se však musí osoba uvedená v omyl sama dovolat tj. musí neplatnost namítnout, a to v tříleté promlčecí lhůtě (viz dále promlčení v bodě 3.2.5.).

Změna a zrušení smlouvy

Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon – tedy je sjednána na základě projevu vůle více než jednoho účastníka (strany). Pokud uzavíráte smlouvu, musíte počítat s tím, že smlouvu pak většinou nelze jednoduše změnit ani zrušit a někdy ji nelze zrušit vůbec. Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně se souhlasem obou stran – tedy dohodou o změně.

Od smlouvy lze odstoupit (tedy smlouvu zrušit úkonem nazvaným odstoupení) či vypovědět (zrušit dáním výpovědi) v zásadě pouze z nějakého vážného důvodu. Odstoupit lze od smlouvy, pokud to stanoví zákon nebo je tato možnost sjednána výslovně ve smlouvě; to v zásadě platí i o výpovědi. Avšak vždy lze zrušit výpovědí i bez uvedení důvodu smlouvy na dobu neurčitou, které mají opakující se plnění např. o poskytování úklidové služby nebo nájemní smlouvu (pozor nájem bytu je ale chráněn a pronajímatel bez důvodu smlouvu vypovědět nemůže). Každé odstoupení či výpověď musí být pro jistotu prokazatelné, tedy nejlépe písemné a odeslané doporučenou poštou apod.

Odstoupit podle občanského zákoníku lze od smlouvy v případě stanoveném například v § 517: Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; Dále například podle § 49 také účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

O závazkových vztazích a smlouvách dále v bodě 3.6.

O spotřebitelských smlouvách blíže v bodě 3.7.

Odporovatelnost

Někdo se může domnívat, že v případě dluhů lze „ochránit“ majetek před věřiteli převodem tohoto majetku na děti (či jiné blízké osoby), například darováním nebo prodejem pod cenou, ale pozor není tomu tak zcela. Občanský zákoník (§ 42a zákona č. 40/1964 Sb.) upravuje tzv. odporovatelnost, podle které se věřitel může domáhat po obdarovaných dětech apod. uspokojení svého závazku. Věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, které učinil dlužník ve prospěch osob blízkých v posledních 3 letech.

Pro doplnění informace je vhodné uvést, že pokud by došlo k poškození věřitele v nemalém rozsahu, dopustil by se dlužník trestného činu Poškozování věřitele (§ 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Škodou nikoli malou se podle trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.

 

Promlčení

Dále je v této části (od §100 zákona č. 40/1964 Sb.) upraveno tzv. promlčení. Promlčení znamená, že v případě, kdy někdo nevykoná nebo neuplatní určité právo ve stanovené lhůtě (promlčecí doba), soud mu toto právo nepřizná, pokud druhá strana namítne promlčení. Promlčení tedy neznamená automaticky nemožnost domoci se práva, které je sice promlčeno, ale stále existuje. Například žalovaný dlužník musí tedy u soudu uvést, že dluh resp. pohledávka žalobce byla již promlčena (námitka promlčení), ale soud nemá povinnost dlužníka na tuto možnost upozornit, dokonce by jej v tomto smyslu neměl ani nijak poučovat. Když žalovaný promlčení nenamítne, soud musí právo na zaplacení dluhu žalobci přiznat. Z důvodu procesní opatrností by tedy měl žalovaný namítat promlčení vždy, i když si nebude jist, zda k promlčení došlo.

Promlčecí doba v občanském právu je obecně tříletá a počítá se od okamžiku, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé tj. poprvé uplatněno např. u soudu. Tato úprava se týká práv z většiny smluv. U peněžitých závazků (např. ze smlouvy o půjčce) počíná promlčení běžet dnem splatnosti dluhu. Splatnost nejčastěji vyplývá ze smlouvy. Pokud se jedná o dluh splatný ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba u každé splátky zvlášť. Pokud se jedná o závazkový vztah vzniklý z odpovědnosti za škodu, nastává splatnost a tedy počátek běhu promlčecí doby okamžikem uplatnění škody (věřitel pošle dopis s vyčíslením škody dlužníkovi).

Příklad: Někdo si od vás půjčí peníze a má je podle dohody vrátit 22. 10. 2006. Znamená to, že již 22. 10. 2006 máte právo na vrácení dluhu a v zásadě můžete podat k soudu žalobu a dožadovat se v ní, aby vám peníze dlužník vrátil. To znamená, že 22. 10. 2006 mohlo být právo na vrácení peněz uplatněno poprvé a od tohoto okamžiku se počítá doba tří let (tj. do 22. 10. 2009), kdy může bez rizika námitky promlčení dojít k tomuto uplatnění, tj. k podání žaloby k soudu. Je třeba dodat, že není vhodné podávat žalobu již v den, kdy se dluh stal splatným a je vhodné dlužníka k zaplacení dluhu před žalobou vyzvat z důvodu nákladů soudního řízení.

Promlčecí doba se přeruší v okamžiku, kdy žalobu podáte. Žalobu musíte doručit včas tedy nejpozději poslední den promlčecí lhůty přímo soudu – v tento den musí být žaloba fyzicky u soudu a nestačí ji dát poslední den poštovní přepravě (což je možné pouze v případě procesních lhůt stanovených procesním předpisem – občanským soudním řádem a platí např. při podání odvolání).

PROMLČECÍ LHŮTY VE ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADECH

1.      Odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení

U práv vyplývajících z odpovědnosti za škodu (např. škoda na zdraví i věcech způsobená vadou koupeného zboží, škoda na zdraví i na věcech způsobená řidičem při nehodě, škoda způsobená trestným činem) nebo u práv z bezdůvodného obohacení (např. když někdo omylem plní povinnost za jiného, ten jiný se bezdůvodně obohatí, nebo když někdo plní z neplatné smlouvy) je promlčecí lhůta dvouletá od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě nebo o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo je povinen k náhradě nebo vrácení. Pokud jde o škodu na zdraví, běží pouze tato dvouletá promlčecí doba, ale pro jiné případy platí však ještě další lhůty, do kdy se výše uvedená práva nejpozději promlčí - je dána maximální doba promlčení pro případ, že se o původci škody či o bezdůvodném obohacení nedozvíte. Lhůta tříletá běží od okamžiku, kdy ke škodě (resp. k události, z níž škoda vznikla) nebo k bezdůvodnému obohacení došlo. Pokud se však jedná o úmyslně způsobenou škodu či úmyslné bezdůvodné obohacení, běží namísto tříleté promlčecí doby lhůta desetiletá od okamžiku, kdy došlo ke škodě či obohacení. Každá lhůta (tj. uvedená dvouletá závislá na vašich informacích i ta delší tříletá nebo desetiletá ) běží samostatně a nezávisle, to znamená, že právo se promlčí po uplynutí kterékoliv z nich.

Příklad: pokud vám někdo způsobil z nedbalosti škodu na majetku (nikoliv na zdraví) před 2 lety a vy se nyní dozvíte, kdo to byl – zbývá vám pouze 1 rok, než se vaše právo na náhradu škody promlčí.

2.      Přeprava

U přepravy s výjimkou přepravy osobní se práva promlčují za jeden rok.

3.      Právo pravomocně přiznané

Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (zejm. správního orgánu ve správním řízení), promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

Příklad: Od exekutora přijde usnesení o nařízení exekuce ze dne 1.1.2011 a píše se na něm, že toto usnesení bylo vydáno na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 1.1.2006. Tento dluh není promlčený, protože se zde neuplatní obecná tříletá lhůta, nýbrž lhůta desetiletá, která počíná běžet ode dne, kdy mělo být podle vykonatelného rozsudku plněno.

4.      Uznání dluhu

Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše (uznání dluhu), promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

5.      Úroky a opětující se plnění

Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech. V této lhůtě se promlčují také úroky a opětující se plnění pravomocně přiznané nebo písemně uznané, pokud k jejich splatnosti došlo po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.

Příklad: Podle rozsudku okresního soudu v Chomutově, právní moc dne 1.1.2007 má otec platit výživné na nezletilé dítě ve výši 2.000,- Kč měsíčně k rukám matky, a dosavadní dluh má splatit do 1 měsíce po právní moci rozsudku. Dne 1.1.2011 přichází matka s tím, že otec neplatil ani před vydáním rozsudku, ani po něm, a chtěla by výživné vymáhat. Bude část dluhu na výživném již promlčena? Pro dluh na výživném vzniklý před právní mocí rozsudku a tímto rozsudkem přiznaný běží promlčecí lhůta desetiletá, dluh tedy promlčen není. Část dluhu vzniklého po právní moci rozsudku však promlčena je, neboť se jedná o opětující se plnění se splatností po právní moci rozsudku, kterým je přiznáno, a promlčecí lhůta je tříletá. Promlčený tedy není dluh před vzniklý před právní mocí rozsudku a dluh na výživném se splatností od 1.1.2008.

Vedle promlčení existuje ještě tzv. prekluze (§ 583 zákona č. 40/1964 Sb.), která znamená, že po uplynutí stanovené lhůty právo nebo povinnost úplně zaniká a z toho plyne, že žalovaný nemusí ani tuto prekluzi v řízení namítat a soud k ní přihlédne z vlastní iniciativy. Občanský zákoník výslovně stanoví, v jakých případech dochází v občanském právu k prekluzi (k zániku práva) např. dojde-li k pozdní reklamaci vad koupeného zboží.

Pro počítání lhůt pro účely promlčení nebo prekluze podle občanského zákoníku platí:

Počítání času

§ 122

(1) Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní.

(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.

(3) Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Jelikož se jedná o poměrně složitou záležitost, je vhodné v případě, kdy existují pochybnosti o tom, jestli bylo něco promlčeno či zda došlo k prekluzi, obrátit se na právníka/advokáta.

Institut promlčení a prekluze se používá i v jiných právních odvětvích, kde je případně vždy upraven samostatně, pokud jde o jednotlivé situace, kdy se uplatní, nebo o stanovení lhůt apod. Obchodní zákoník, pro něhož je občanský zákoník subsidiárním tedy podpůrným právním předpisem, obsahuje zčásti vlastní zvláštní úpravu promlčení. Trestní zákoník upravuje promlčení trestnosti trestných činů. Prekluze je významná v právu správním, kde se často jedná o zánik práva státu (např. prekluze práva státního orgánu na vrácení neprávem přijatých dávek, prekluze práva státu na vyměření daně po určité době).

Případové studie

Dluh, kterého se věřitel domáhá, je už starší než 3 roky. Znamená to, že je promlčený, a jak to poznám?

Tříletá promlčecí lhůta je lhůta obecná, která se uplatní vždy, pokud se nejedná o zvláštní případ promlčení. Při posuzování promlčení je tedy v první řadně nutno se soustředit na otázku, zda se jedná o obecný nebo zvláštní případ promlčení.

1) První otázkou, kterou si musíme klást, je zda se nejedná o dluh pravomocně přiznaný. Obecná tříletá promlčecí lhůta se uplatní jen v případě, že dluh nebyl přiznán rozhodnutím soudu nebo státního orgánu. Pokud byl dluh přiznán pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, uplatní se v soukromém právu vždy lhůta desetiletá. Takovým rozhodnutím může být např. rozsudek, platební rozkaz, správní rozhodnutí, ale i výkaz nedoplatků či platební výměr v některých případech (např. u dluhu na pojistném na zdravotní pojištění, u kterého ale zákon obsahuje zvláštní úpravu promlčení). Promlčecí lhůta běží ode dne, kdy mělo být dle rozhodnutí plněno; od tohoto okamžiku má věřitel 10 let na to, aby podal návrh na nařízení exekuce / výkonu rozhodnutí, pokud to nestihne, bude dluh promlčen, což může dlužník namítnout v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nebo návrhem na zastavení exekuce.

Příklad: Jesliže dlužník přichází s dokumentem, v němž je označen jako "povinný" a věřitel je označen jako "oprávněný", nacházíme se ve stadiu exekuce / výkonu rozhodnutí. Jedná se tedy o dluh pravomocně přiznaný, neboť exekuce může být nařízena jen na základě vykonatelného rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu. Jedinou výjimkou by byl dluh přiznaný rozhodčím nálezem, vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelské smlouvě, kde zatím však neexistuje stabilní judikatura o tom, zda je možné takovou okolnost namítat až ve stadiu exekuce. Naopak jestliže dlužník přichází s aktuálním dokumentem, v němž je označen jako "žalovaný" a věřitel jako "žalobce", nachází se ve stadiu nalézacího řízení, a pokud toto řízení ještě běží (nedošlo k jeho pravomocnému skončení), je třeba otázku promlčení posoudit podle promlčecích lhůt stanovených pro dosud pravomocně nepřiznané právo (nejčastěji podle obecné tříleté lhůty).

2) Dále je třeba se podívat na další případy zvláštní doby promlčení (náhrada škody? bezdůvodné obohacení? uznání dluhu...?). Zpravidla pokud se jedná o dluh vyplývající přímo ze smlouvy, uplatní se obecná promlčecí doba tříletá.

3) Velmi časté jsou situace, kdy dluh dosud pravomocně nepřiznaný je splatný ve splátkách. Zejména se jedná o dluhy z půjček, úvěrů, leasingových smluv, kupních smluv na splátky apod. V těchto případech je nutné ptát se, kdy nastala splatnost té které části dluhu. Datum uzavření smlouvy není rozhodující. Pokud dlužník již nějakou dobu splátky neplatí a ptá se, zda již dluh není promlčený, je nutné nejdříve ověřit, zda nedošlo ze strany věřitele k zesplatnění dluhu. K tomu mohlo dojít dopisem, v němž věřitel využívá své právo v případě prodlení dlužníka zesplatnit dluh (právo musí být zakotveno ve smluvních podmínkách), případně k zesplatnění může dojít i automaticky, jakmile se dlužník ocitne v prodlením delším než X dní (pokud takto bylo sjednáno ve smluvních podmínkách). Zesplatnění znamená, že veškeré dosud nesplatné splátky se stávají splatnými dnem zesplatnění (doručením dopisu o zesplatnění dlužníkovi / datem vyplývajícím ze smluvních podnímek). Pro každou splátku před zesplatněním pak běží promlčecí doba samostatně, pro splátky původně splatné po zesplatnění běží promlčecí doba od zesplatnění. Pokud k zesplatnění nedošlo, běží promlčecí doba od splatnosti každé splátky zvlášť. Zpravidla se bude jednat o obecnou tříletou promlčecí dobu.

Pokud si za probíhajícího nalézacího řízení před soudem nejsme jisti, zda dluh je promlčen, je lepší pro jistotu vždy promlčení namítnout.

 

Co je to procesní právo?

Právní odvětví se rozdělují na odvětví práva hmotného a práva procesního. Odvětví práva hmotného upravují, jaká práva a povinnosti mají fyzické a právnické osoby, zatímco odvětví práva procesního upravují, jakým způsobem mohou nebo musí postupovat tyto osoby, správní orgány, ale především soudy v procesu jejich ochrany, tj. v procesu, ve kterém se o těchto právech a povinnostech rozhoduje.

Tak například trestní právo hmotné stanoví, že „kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let“ Trestní právo procesní pak dopodrobna stanovuje, jak musí postupovat policie, státní zastupitelství a soud, aby takového pachatele potrestal a zároveň upravuje, jak se může pachatel u soudu bránit.

Podobně v občanském právu hmotném je například stanoveno, že nájemce je povinen platit pronajímateli bytu nájemné a když se tak nestane, může dát za stanovených podmínek pronajímatel nájemci výpověď. Občanské právo procesní pak upravuje, jak může postupovat nájemce, když chce dosáhnout toho, aby byla výpověď neplatná; tj. stanoví, jak se může obrátit na soud se žalobou, co má taková žaloba obsahovat a jaký je postup před soudem.

Toto právní odvětví upravuje především tzv. občanské soudní řízení, což je soudní řízení, ve kterém se rozhodují nejčastěji spory z oblasti občanského, ale i obchodního, rodinného a pracovního práva a dále se v něm rozhodují i věci nesporné např. v oblasti péče o nezletilé. Nejvýznamnějším předpisem občanského práva procesního je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tento předpis nesmíme zaměňovat s občanským zákoníkem.

Tento předpis upravuje zejména otázky, které se týkají vedení občanskoprávních sporů a nesporných řízení a rozhodování o nich. To znamená, že například stanovuje, k jakému soudu můžeme podat žalobu, jak má tato žaloba vypadat, jak musí soud postupovat, když je mu žaloba doručena, nebo naopak jak se můžeme proti žalobě bránit, kdy můžeme podat odvolání atp. Je třeba již v úvodu zdůraznit, že účastníci řízení musí včas tvrdit rozhodné skutečnosti a také je dokázat, jinak nemohou být ve sporu úspěšní. Veškerá obrana proti žalobě musí být soustředěna do prvního jednání soudu nebo ještě dříve podle pokynů a poučení soudu a z tohoto důvodu je třeba přebírat soudní obsílky. Z důvodů efektivity soudního řízení jsou pravidla řízení přísná, soudy nedokáží vyřešit všechny spory spravedlivě v přesném slova smyslu, soudní rozhodování o sporu je krajním řešením, pokud se strany nedokáží domluvit.

V nesporném řízení např. ve věci péče o nezletilé dítě pak nepoužíváme termín „žaloba“, ale pouze termín „návrh“.

Dále vedle nalézacího řízení – tedy řízení o sporu nebo řízení nesporného např. o péči o dítě – upravuje občanský soudní řád i vykonávací řízení tj. výkon rozhodnutí, pokud ten, komu rozhodnutí ukládá nějakou povinnost, tuto povinnost nesplní dobrovolně.

 

 

 Soudy

Klíčovou roli hrají v procesu rozhodování sporů speciální orgány, kterým říkáme soudy. Jednotlivé soudy tvoří v ČR soudní soustavu. Jedná se o tyto soudy:

- soudy okresní (obvodní)

- soudy krajské (městské)

- soudy vrchní

- Nejvyšší soud (a Nejvyšší správní soud)

Těmto soudům se říká soudy obecné. V Praze existují soudy obvodní a soud městský. To jsou však pouze jiná označení pro soudy okresní a krajské. Neboli: obvodní soud má v Praze stejné postavení jako soud okresní ve zbývající části republiky a soud městský v Praze je na stejné pozici jako soudy krajské. Městský soud v Brně je naopak na pozici soudu okresního.

Dále kromě výše uvedených soudů existuje ještě Ústavní soud, což je ale speciální soudní orgán, který se zabývá speciálními otázkami ochrany ústavnosti, nejčastěji případy individuálních zásahů veřejné moci do Ústavou zaručených práv a případy nesouladu právních předpisů s předpisy ústavními.

 

 

 

Účastníci řízení a jejich zástupci

 4.2.3.1. Ustanovený nebo určený bezplatný advokát

 4.2.3.2. Advokáti a notáři

Účastníci sporného nalézacího občanského soudního řízení jsou označováni žalobce a žalovaný nebo navrhovatel a odpůrce. Účastníci vykonávacího řízení jsou označováni jako oprávněný a povinný.

Účastníkem může být jakákoliv fyzická a právnická osoba. Tedy například i nezletilé dítě nebo osoba stižená duševní chorobou. Ty však musí mít v řízení zástupce. Nezletilé dítě zastupuje zákonný zástupce, osobu stiženou duševní chorobou opatrovník ustanovený soudem. Soud může také ustanovit opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, nebo osobě, která není schopna se srozumitelně vyjadřovat, nebo osobě která má zdravotní potíže.

I osoby, které mít zástupce v řízení před okresními a krajskými soudy nemusí, se mohou nechat zastoupit. Zastoupit se můžeme nechat obecným zmocněncem nebo advokátem (příp. notářem). Obecným zmocněncem může být jakákoliv fyzická osoba, která má sama způsobilost k právnímu jednání (je zletilá a nemá omezenou způsobilost k právnímu jednání). Můžeme se tedy v případě zájmu nechat zastoupit příbuzným, kamarádem nebo cizí osobou. Obecný zmocněnec má podobná práva jako advokát: může nahlížet do spisu, činit různé procesní úkony, navrhovat důkazy atd. Soud může vyloučit jako obecného zmocněnce osobu, u níž je podezření, že zastupuje jako obecný zmocněnec opakovaně a za úplatu, což mohou činit pouze advokáti a notáři. Vzor plné moci zde

Advokáti a notáři

Advokáti jsou specialisté – právníci, kteří po úspěšném absolvování právnického studia a vykonání povinné praxe složí advokátní zkoušku a mohou profesionálně a za peníze poskytovat právní služby (zastoupení, právní rozbory, obhajobu, poradenství, sepisování smluv, atd). Advokáti jsou povinně organizováni u České advokátní komory, která nad nimi vykonává i disciplinární a kontrolní pravomoc. Jestliže tedy například máme podezření, že advokát zanedbal nějakou závažnou věc při našem zastoupení nebo jednal protiprávně nebo v rozporu se zákonem, můžeme na něj podat k advokátní komoře stížnost.

Notáři jsou také specialisty v právní oblasti, jejich činnost je ale omezena jen na určité druhy úkonů. Jejich náplní je zejména ověřování listin a významných právních skutečností, významnou úlohu pak hrají v dědickém řízení.

 

Zahájení soudního řízení

Většina občanských soudních řízení má charakter sporu. Takové řízení může být zahájeno jen na základě žaloby a soud spor rozhoduje na základě toho, co po něm účastníci žádají.

Existují však speciální druhy řízení, která charakter typického sporu nemívají a mohou být zahájena i bez návrhu z podnětu soudu. Těmto řízením se říká nesporná řízení a jsou též upravená v občanském soudním řádu.

Z těchto nesporných řízení můžeme jmenovat řízení dědické, které se zahajuje automaticky vždy, když někdo zemře a to bez ohledu na to, jestli je mezi dědici nějaký spor nebo shoda, co se týká rozdělení majetku. Dále do této skupiny patří řízení ve věcech omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům a další řízení. V neposlední řadě tam patří řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, a v jejich rámci může soud rozhodovat některé případy týkající se práv a povinností k nezletilým tak, aby byla zabezpečena jejich ochrana.

 

Žaloba či jiný návrh na zahájení řízení

V okamžiku, kdy podáme žalobu, tzn. odneseme ji do podatelny soudu nebo jí soud obdrží poštou, je po právní stránce zahájeno občanské soudní řízení. I když například žaloba nemá všechny náležitosti, ale lze dovodit, že se o žalobu jedná, soud se musí žalobou zabývat a vyzvat žalobce, aby ji doplnil.

V žalobě musíme napsat, kdo je žalobce (i s adresou bydliště případně s adresou pro doručování), kdo je žalovaný (i s adresou bydliště případně s dalšími adresami, kde se žalovaný zdržuje), čeho se žaloba týká. Dále pak musíme vylíčit, co se stalo a čeho se domáháme a navrhnout důkazy, které o věci vypovídají. Důkazy listinné (dokumenty), které máme k dispozici, připojíme v kopii k žalobě.

Zvlášť důležitá je závěrečná část žaloby, které se říká žalobní petit. V té musíme co nejpřesněji popsat, čeho se žalobou domáháme. Jestliže například chceme, aby nám žalovaný vrátil půjčené peníze, musíme minimálně napsat:

Navrhuji, aby soud, aby rozhodl takto:

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku.“

Soud však může požadovat specifikaci příslušenství. Pokud jde o příslušenství dlužné částky, jsou to například poplatky z prodlení u dlužného nájemného nebo úrok z prodlení u jiného dluhu. Je velmi vhodné uvést v žalobním petitu již při podání žaloby od jakého dne toto příslušenství má žalovaný platit, což je většinou první den po splatnosti pohledávky (dluhu) anebo je zde smluvně určená lhůta, případně to může být den, kdy byl vyzván žalovaný k vyčíslené náhradě škody apod. Je velmi vhodné uvést i výši příslušenství - většinou v % za 1 den prodlení, buď stanovenou smlouvou nebo právním předpisem. Poplatek z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (ve znění novel) činí 0,25% (2,5 promile) denně; úrok z prodlení, není-li stanoven smlouvou, se počítá podle téhož nařízení vlády takto:

Od 1.7.2010 takto:

Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.

Uvedenou repo sazbu Česká národní banka zveřejňuje např. prostřednictvím internetu (http://www.cnb.cz). Výše úroku u dluhu splatného nejdříve od 1.7. 2010 je neměnná a určí se pro celé období prodlení podle výše uvedené repo sazby zvýšené o 7%.

U dluhu splatného přede dnem 1.7.2010 platí, že se výše úroku mění v každém pololetí, kdy trvá prodlení, podle aktuální repo sazby takto:

Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

Pokud jde o žalobu na zaplacení finanční částky, kterou můžeme přesně vypočítat a doložit, je vhodné též soudu navrhnout, aby vydal platební rozkaz. Platební rozkaz se vydává pouze na základě žaloby a listinných důkazů bez ústního jednání před soudem. Žalobou se ale můžeme domáhat nejen zaplacení finančních částek. Častá je například žaloba na vyklizení neoprávněně obývané nemovitosti, na vydání neoprávněně zadržované věci, o rozvod, o uložení povinnosti např. opravit závady v bytě nebo žaloba na určení, např. že nějaký úkon (výpověď z bytu) je (ne)platný.

Výše uvedené platí i pro návrhy na zahájení řízení v nesporných řízeních. Takovým návrhem se může rodič domáhat styku s dítětem, změny výše výživného atp. V těchto řízeních nesporných by měl soud na rozdíl od řízení sporného sám zjišťovat důkazy k ověření všech rozhodných skutečností. Jde-li například o úpravu výchovy dítěte a styku s dítětem, rodič se může domáhat toho, aby soud řešil i poměrně detailně různé konkrétní situace (i když to není asi příliš časté) například výjezdy dítěte do zahraničí nebo rozhodování o výběru školy.

Vždy je však potřeba se snažit, aby byl konečný žalobní návrh (petit) co nejpřesnější a nejsrozumitelnější. Dále je třeba, aby bylo možné podle petitu rozhodnutí i vykonat v případě, že nesplní svou povinnost povinný dobrovolně – například pokud nájemce byt vyklidí a předá jej pronajímateli byť pouze pro účely oprav, nelze se pak domáhat vyklizení bytu tímto nájemcem, pokud nájem po předání bytu skončí, přestože nájemce tvrdí, že nájem neskončil a chce se nastěhovat zpět. Ve sporném řízení je soud naším návrhem (petitem) vázán. Na konci řízení ho v podstatě „přepisuje“ do rozsudku, žalobní petit je však možné i v průběhu řízení se souhlasem soudu měnit. Soud takový souhlas vydá, pokud lze využít dosavadní výsledky řízení i po změně petitu. To znamená, že drobná upřesnění případně změny vyplývající z průběhu řízení neznamenají problém.

Žalobu je taktéž potřeba datovat a podepsat a odeslat ji soudu v příslušném počtu vyhotovení, tak aby jedno vyhotovení žaloby zůstalo soudu a každý další účastník mohl získat také po jednom vyhotovení. Naopak listinné důkazy se zasílají soudu pouze v jedné kopii. Originály je třeba uschovat pro případ, že by si je soud později vyžádal k nahlédnutí.

 

Lhůty

Právní předpisy stanoví z různých důvodů časové lhůty a upravují jejich běh. Úprava obsažená v jednom právním předpisu však nemusí být a většinou není totožná s úpravou stanovenou v jiném právním předpisu.

Lhůty upravené občanským soudním řádem pro účely řízení jsou lhůty procesní, což zejména znamená, že stačí poslední den lhůty nikoliv doručit podání přímo soudu, ale předat jej poštovní přepravě. Samozřejmě ať již při podání v podatelně soudu nebo zaslání prostřednictvím pošty je třeba mít doklad o datu podání či odeslání – tedy v případě pošty podací lístek od doporučené zásilky.

Pokud lhůtu určí soud např. vás soud vyzve k doplnění podání, jedná se o lhůtu tzv. soudcovskou, pro kterou platí, že jejím uplynutím nedochází automaticky k zániku práva nebo jiné skutečnosti rozhodné pro právní postavení účastníka resp. že lze tuto lhůtu prodloužit.

Pokud je lhůta stanovena přímo občanským soudním řádem (například lhůty k odvolání proti rozhodnutí), pak její zmeškání lze prominout jen z omluvitelného důvodu za zákonem stanovených podmínek. K návrhu na prominutí zmeškání lhůty je třeba připojit i zmeškaný úkon (například odvolání proti rozhodnutí) a návrh je třeba odůvodnit a je důležité i doložit důvody zmeškání lhůty. Návrh musí být podán do 15 dnů od odpadnutí překážky. Dále je možno požádat o přiznání odkladného účinku návrhu, například o odklad výkonu rozhodnutí, které nabude zmeškáním lhůty k odvolání právní moci.

Počítání běhu

Důležité je umět si spočítat, kterého dne nám přesně lhůta končí, zákon přesně stanoví:

§ 57

(1) Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin.

(2) Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.

Většinou jsou lhůty určené počtem dní. Pokud máme lhůtu 15 dní k odvolání proti rozhodnutí, začínáme počítat první den až po dni doručení (a to jak faktického doručení nebo doručení na základě fikce s tím, že fikce má přednost před případným následným faktickým převzetím zásilky - viz doručování výše v bodě 4.2.7.1.). Dále počítáme do běhu lhůty i soboty, neděle nebo dny pracovního klidu jako státní svátky a pouze pokud by končila lhůta v sobotu, neděli nebo svátek, skončí ve skutečnosti až další pracovní den.

 

Odvolání

Řádným opravným prostředkem proti usnesení nebo rozsudku je odvolání. Proti platebnímu rozkazu, což je zvláštní druh soudního rozhodnutí v tzv. zkráceném řízení, můžeme podat odpor, který má jiné účinky než odvolání.

Odvolání se podává k soudu, který napadené rozhodnutí vydal. Tento soud poté odvolání postoupí nadřízenému soudu.

Odvolání můžeme podat proti celému rozhodnutí nebo proti jeho části (proti jednotlivému výroku), pokud rozhodnutí ještě nenabylo právní moci, tedy v 15-ti denní lhůtě od doručení rozhodnutí. Odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze (s určitými výjimkami) podat odvolání až do tří měsíců od doručení. Jak již bylo vysvětleno v bodě 4.2.8. alespoň v poslední den odvolací lhůty musí být odvolání podáno v podatelně u soudu nebo předáno na poště. Pozdě podané odvolání soud odmítne.

Odvolání má podobné náležitosti jako žaloba. Kromě náležitostí shodných se žalobou musí být v odvolání označeno, proti kterému rozhodnutí se odvoláváme a v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně. I u odvolání musíme uvést přesně, jak chceme, aby odvolací soud rozhodl. Pokud má být odvolání úspěšné musí obsahovat alespoň jeden ze zákonem stanovených odvolacích důvodů. Zákonnými odvolacími důvody jsou:

- vady řízení

- neúplné zjištění skutkového stavu z důvodu neprovedení navrhovaných důkazů

- nesprávné zjištění skutkového stavu

- nesprávné právní posouzení

- existence nových skutečností vzniklých po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, které jsou rozhodné (důležité pro zjištění jiného skutkového stavu)

- existence jiných výjimečných skutečností nebo důkazů, u kterých zákon povoluje jejich uplatnění i v odvolacím řízení, které jsou rozhodné

- v řízeních, která mohou být zahájena i bez návrhu, v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a v dalších výslovně určených řízeních, může být existence dosud neuplatněných rozhodných skutečností a důkazů odvolacím důvodem bez omezení

Jak již bylo uvedeno výše proti rozsudku pro zmeškání a proti rozsudku pro uznání je možné se odvolat jen z omezených důvodů pro vážné vady řízení.

V zájmu zachování odvolací lhůty lze podat jen „holé“ odvolání tj. odvolání bez odůvodnění a odůvodnění je možno zaslat soudu dodatečně (ale v zásadě co nejdříve). Soud by měl případně lhůtu sám stanovit, pokud odůvodnění odvolání dodatečně neobdrží. Dále lze dodatečně zaslat soudu listinné důkazy, na které odvolání odkazuje - k tomu však soud patrně již lhůtu neposkytne a je třeba tak skutečně učinit bez výzvy.

Jestliže odvolání obsahuje všechny náležitosti a je podáno včas, postoupí soud prvního stupně odvolání soudu druhého stupně. Odvolací řízení probíhá podobně jako řízení v prvním stupni, nelze v něm však tvrdit (s určitými výjimkami) nové skutečnosti, které mohl účastník uplatnit již v řízení prvního stupně, a to z důvodu efektivnosti řízení, byť by to mohlo přinést „nespravedlivý“ výsledek.

Soudní poplatek, jde-li o odvolání proti rozsudku, se platí, není-li řízení nebo odvolatel osvobozen. Odvolatel může zkusit případně požádat o osvobození od soudních poplatků, pokud je nemajetný (viz více v bodě 4.2.6.).

Otázky a odpovědi

Co dělat, když chci pomoci klientovi s odvoláním, ten za mnou ale přišel na poslední chvíli v poslední den lhůty?

Lze podat i tzv. "holé odvolání", do kterého se napíše v podstatě jen to, kdo se odvolává proti jakému rozhodnutí a že odvolání bude doplněno do ... dnů, za což se odvolatel omlouvá. Tím je lhůta k podání odvolání dodržena. Soud pak většinou počká, zda to odvolatel v jím stanovené lhůtě sám doplní.

Obecně když soud vyhodnotí odvolání jako neodůvodněné apod., tak jej nemůže rovnou odmítnout. Vždy nejdřív musí odvolatele ještě v přiměřené lhůtě vyzvat k doplnění a poučit ho, v čem je odvolání špatně... a až pak může odvolání odmítnout.

§ 43 o.s.ř. (1) Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. (2) Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

 

Možnosti odvolacího soudu

Odvolací soud má tři možnosti, jak o napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnout, přičemž může i sám doplnit dokazování:

- Odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně

- Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, což znamená, že vydá nový rozsudek či usnesení.

- Odvolací rozsudek soudu prvního stupně usnesením zruší a vrátí věc soudu k novému projednání.

Ke zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu projednání dochází tehdy, je-li podle soudu odvolacího potřeba se zabývat dalšími důkazy nebo došlo k nějakým významným procesním chybám. Pokud takto došlo k vrácení věci, je soud prvního stupně, který musí věc znovu projednat, vázán názorem soudu odvolacího.

 

Odpor proti platebnímu rozkazu

V bodě 4.2.7.12. je pojednáno o platebním rozkazu, který soud vydává ve zkráceném řízení, některá vysvětlení jsou zopakována i v tomto bodě. Pro podání opravného prostředku tzv. odporu platí taktéž lhůta 15 dnů a podáváme ho k soudu, který platební rozkaz vydal. Odpor nemusí obsahovat odůvodnění, musí ale mít písemnou formu a musí z něj být zřejmé, že se jedná o odpor. Včasným podáním odporu se platební rozkaz zruší a věc se projedná v řízení prvního stupně.

Odpor proti platebnímu rozkazu sice nemusí být odůvodněn, je však možné, že soud současně s doručením platebního rozkazu vyzve tzv. kvalifikovanou výzvou žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil k žalobě, jinak bude mít soud zato, že nárok žalobce uznává, což znamená, že soud pak může bez ústního jednání vydat rozsudek pro uznání (viz výše v bodě 4.2.7.3.)

Při podání odporu se neplatí soudní poplatek.

Pokud se žalovaný chce bránit pouze proti výroku o nákladech řízení, podává odvolání (viz výše v bodě 4.2.7.13.).

 

Ústavní soudnictví

Ústavní soud ČR není čtvrtou instancí v soustavě obecných soudů, tj. soudem, ke kterému můžeme podávat další z možných opravných prostředků. Ústavní soud řeší věcně ústavní stížnosti pouze v těch případech, kdy dojde k porušení práva zaručeného ústavními předpisy nebo některými mezinárodními smlouvami. Naopak neřeší stížnosti, pokud se týkají porušení práva založeného běžným zákonem.

Příklad: Ústavní soud ČR se bude věcně zabývat ústavní stížností ohledně nesprávného hodnocení důkazů u věřitelsko dlužnického sporu pouze v tom případě, kdy bude jedné ze stran v řízení zkráceno právo na spravedlivý proces (například mu nebylo řádně umožněno navrhovat důkazy, vyjádřit se k tvrzení protistrany atp.).

K ústavnímu soudu se může se stížností obrátit fyzická osoba, právnická osoba a další subjekty. Stížnost je potřeba podat do šedesáti dnů od zákonem stanovené skutečnosti. V řízení musí být účastníci zastoupení advokátem nebo notářem. Ústavní stížnost lze podat proti rozhodnutí obecného soudu ve věcech občanskoprávních ale i trestněprávních